Hodnocení, které pomáhá

Z čísel 1 – 5 musí škola udělat hodnocení, které rozhoduje o člověku v dětství a má ambici ovlivňovat jeho budoucí směřování. Není to trochu málo?

Hodnocení prospěchu ve škole je bezmála tou nejdůležitější činností, kterou škola dělá. Ovlivňuje tím nejen aktuální stav a směřování žáků, ale i jejich budoucnost. Je až s podivem, jak malá diskuze  se kolem hodnocení a jeho efektivity vede. Zvláště v době, kdy je všeobecná snaha víc tlačit na národní testování a bojujeme s motivací žáků.

Systém hodnocení v ČR lze stručně definovat jednou větou. Řekl bych bohužel. Zkusme to. Školní prospěch (výkon žáka) a chování (docházka, působení ve škole) jsou hodnoceny číselným rozpětím 1 až 5 (1 až 3). Tečka. Z tohoto se má udělat výstup, který o člověku rozhoduje v jeho dětství a teoreticky ovlivňuje jeho kroky v budoucnosti. Není to trochu málo na tak klíčový nástroj a výstup?

Jsem přítelem jednoduchých a přímočarých řešení. A i přesto si myslím, že známkování je přímočaré až příliš. Zvláště pokud se rozhlédnete po různých školách a zjistíte, že mnoho učitelů z těsné pasti uniká horem dolem. Tu slyšíte o tom, že se rozdávají osmičky desítky. Jiný zase používá  procenta, body či nálepky. A legendární jsou malá bezvýznamná plus a významná mínus za každou známkou. Blahé paměti jsem některým nešťastníkům dával 5+. A o chování, které se musí vtěsnat do ještě skromnější stupnice ani nemluvě.

Britské školy se k hodnocení staví zajímavým způsobem. Známky tu znají. Dokonce jde o pěti stupňový systém  A – E a každý stupeň má také textovou vysvětlivku co značí. U toho ovšem podobnost končí. Každý učitel totiž v každém předmětu hodnotí Effort (snahu, píli), Behaviour (chování) a Attainment (znalosti). Považte, jak se hodnocení chování najednou rozkatí na poměrně znatelnou záležitost. Také stojí za pozornost, že výkonnost a stav znalostí je pouze jednou částí hodnocení. Zejména u prvostupňových žáků se znalosti ani nehodnotí. Takový pohled považuji za zásadní pedagogický obrat, který v důsledku vede i třeba k často vzpomínané práci s chybou.

Na škole, kde působím, je navíc poměrně populární celoškolní bodování. Funguje to tak, že všichni, včetně zaměstnanců, jsou rozděleni do čtyřech skupin (Houses). Dětští členové sbírají body za činnosti v hodinách, sportech nebo speciálních úkolech vyhlášených ředitelkou. Dospělí pomáhají při zajišťování  charitativních a školních akcích nebo soutěžích, kde se tyto týmy také využívají. A samozřejmě se snaží své mladší „spolubojovníky“ podporovat a fandit jim.

K tomu je příležitost vždy jednou týdně na ranním setkání školy, kde se mimo jiné za vzrušených reakcí osazenstva zveřejňují průběžné výsledky. Navíc se zde ještě vyhlašují dílčí úspěchy jednotlivých dětí. U jednoho je to diplom za vítězství ve sportech, u prvňáků a druháků třeba za pokrok ve čtení. Co asi tak udělá s tříletým čtyřletým capartem (součástí školy je i školka), který si jde s palcem v puse potřást rukou s ředitelkou před asi dvousethlavým hledištěm. Kromě jiných věcí to bude pořádná dávka budoucího sebevědomí a vlastně i motivace.

Co si z toho vzít?

Dost bylo výčtu. Co si z toho vzít? Vlastně by bylo možné při určité míře snahy využít všechny popsané prvky. Hodnocení si škola může vytvořit v rámci ŠVP vlastní a výsledek pak převádět na úzký celostátní systém. Z vysvědčení se tak klidně může stát příloha něčeho mnohem šikovnějšího a obsažnějšího. Samozřejmě je nutností naučit žáky a hlavně rodiče hodnocení číst. Zakletí ve stupnici 1-5 je totiž těžko prolomitelné.

Bodování, bonusové aktivity pro děti a spolupráci v týmech napříč ročníky (jakéhokoli věku) na školních, či lokálních akcích si při troše fantazie lze představit. Otázka je, jak na tom s představivostí budou ředitelé a učitelé ve školách. Náklady nejsou nijak vysoké. Zvláště, je-li ve škole zručný „ajťák“, který dokáže většinu věcí automatizovat.

Pokud by osazenstvo školy nezůstalo ve fázi „to je práce a problém na víc“, tak to vše může přinést zajímavé výhody. Stručný výčet: vyšší motivace žáků, obsáhlejší informace a výstupy o práci žáků (nejen pro rodiče!), zaměření na formativní způsob hodnocení, zlepšení atmosféry a komunikace učitel – žák, prevence problémového chování mezi žáky (lépe se znají napříč ročníky), prvky týmové spolupráce v praxi.

S poměrně malou investicí lze získat ucelenější a důstojnější nástroje na dolování věrnějšího obrazu o žácích, kteří se někdy i usilovně snaží připravit na to co je čeká. Shrnutí do čísel, která se sice dobře počítají v tabulkách, ale vypovídací a motivační hodnota je mizivá, k tomu určitě nepovede. Podobně jako snaha MŠMT měřit výkony studentů normovanými a fatálními testy a nedat jim zpětnou vazbu v době, kdy lze vše ještě dohnat a napravit. Předefinujme hodnocení tak, aby skutečně pomáhalo.