
Hodnocení, které pomáhá
Z čísel 1 – 5 musí škola udělat hodnocení, které rozhoduje o člověku v dětství a má ambici ovlivňovat jeho budoucí směřování. Není to trochu málo?
Hodnocení prospěchu ve škole je bezmála tou nejdůležitější činností, kterou škola dělá. Ovlivňuje tím nejen aktuální stav a směřování žáků, ale i jejich budoucnost. Je až s podivem, jak malá diskuze se kolem hodnocení a jeho efektivity vede. Zvláště v době, kdy je všeobecná snaha víc tlačit na národní testování a bojujeme s motivací žáků.
Systém hodnocení v ČR lze stručně definovat jednou větou. Řekl bych bohužel. Zkusme to. Školní prospěch (výkon žáka) a chování (docházka, působení ve škole) jsou hodnoceny číselným rozpětím 1 až 5 (1 až 3). Tečka. Z tohoto se má udělat výstup, který o člověku rozhoduje v jeho dětství a teoreticky ovlivňuje jeho kroky v budoucnosti. Není to trochu málo na tak klíčový nástroj a výstup?
Jsem přítelem jednoduchých a přímočarých řešení. A i přesto si myslím, že známkování je přímočaré až příliš. Zvláště pokud se rozhlédnete po různých školách a zjistíte, že mnoho učitelů z těsné pasti uniká horem dolem. Tu slyšíte o tom, že se rozdávají osmičky desítky. Jiný zase používá procenta, body či nálepky. A legendární jsou malá bezvýznamná plus a významná mínus za každou známkou. Blahé paměti jsem některým nešťastníkům dával 5+. A o chování, které se musí vtěsnat do ještě skromnější stupnice ani nemluvě.
Britské školy se k hodnocení staví zajímavým způsobem. Známky tu znají. Dokonce jde o pěti stupňový systém A – E a každý stupeň má také textovou vysvětlivku co značí. U toho ovšem podobnost končí. Každý učitel totiž v každém předmětu hodnotí Effort (snahu, píli), Behaviour (chování) a Attainment (znalosti). Považte, jak se hodnocení chování najednou rozkatí na poměrně znatelnou záležitost. Také stojí za pozornost, že výkonnost a stav znalostí je pouze jednou částí hodnocení. Zejména u prvostupňových žáků se znalosti ani nehodnotí. Takový pohled považuji za zásadní pedagogický obrat, který v důsledku vede i třeba k často vzpomínané práci s chybou.
Na škole, kde působím, je navíc poměrně populární celoškolní bodování. Funguje to tak, že všichni, včetně zaměstnanců, jsou rozděleni do čtyřech skupin (Houses). Dětští členové sbírají body za činnosti v hodinách, sportech nebo speciálních úkolech vyhlášených ředitelkou. Dospělí pomáhají při zajišťování charitativních a školních akcích nebo soutěžích, kde se tyto týmy také využívají. A samozřejmě se snaží své mladší „spolubojovníky“ podporovat a fandit jim.
K tomu je příležitost vždy jednou týdně na ranním setkání školy, kde se mimo jiné za vzrušených reakcí osazenstva zveřejňují průběžné výsledky. Navíc se zde ještě vyhlašují dílčí úspěchy jednotlivých dětí. U jednoho je to diplom za vítězství ve sportech, u prvňáků a druháků třeba za pokrok ve čtení. Co asi tak udělá s tříletým čtyřletým capartem (součástí školy je i školka), který si jde s palcem v puse potřást rukou s ředitelkou před asi dvousethlavým hledištěm. Kromě jiných věcí to bude pořádná dávka budoucího sebevědomí a vlastně i motivace.
Co si z toho vzít?
Dost bylo výčtu. Co si z toho vzít? Vlastně by bylo možné při určité míře snahy využít všechny popsané prvky. Hodnocení si škola může vytvořit v rámci ŠVP vlastní a výsledek pak převádět na úzký celostátní systém. Z vysvědčení se tak klidně může stát příloha něčeho mnohem šikovnějšího a obsažnějšího. Samozřejmě je nutností naučit žáky a hlavně rodiče hodnocení číst. Zakletí ve stupnici 1-5 je totiž těžko prolomitelné.
Bodování, bonusové aktivity pro děti a spolupráci v týmech napříč ročníky (jakéhokoli věku) na školních, či lokálních akcích si při troše fantazie lze představit. Otázka je, jak na tom s představivostí budou ředitelé a učitelé ve školách. Náklady nejsou nijak vysoké. Zvláště, je-li ve škole zručný „ajťák“, který dokáže většinu věcí automatizovat.
Pokud by osazenstvo školy nezůstalo ve fázi „to je práce a problém na víc“, tak to vše může přinést zajímavé výhody. Stručný výčet: vyšší motivace žáků, obsáhlejší informace a výstupy o práci žáků (nejen pro rodiče!), zaměření na formativní způsob hodnocení, zlepšení atmosféry a komunikace učitel – žák, prevence problémového chování mezi žáky (lépe se znají napříč ročníky), prvky týmové spolupráce v praxi.
S poměrně malou investicí lze získat ucelenější a důstojnější nástroje na dolování věrnějšího obrazu o žácích, kteří se někdy i usilovně snaží připravit na to co je čeká. Shrnutí do čísel, která se sice dobře počítají v tabulkách, ale vypovídací a motivační hodnota je mizivá, k tomu určitě nepovede. Podobně jako snaha MŠMT měřit výkony studentů normovanými a fatálními testy a nedat jim zpětnou vazbu v době, kdy lze vše ještě dohnat a napravit. Předefinujme hodnocení tak, aby skutečně pomáhalo.
2 Komentáře
Hezké. Inspirativní. A moc důležité. Děkuji. Vím, že se o něco podobného řada učitelů u nás pokouší. Za asi nejhezčí vlaštovku považuji slovní hodnocení formou audio zprávy zasílané rodičům. Narážejí ale často na to, že rodiče žáků kladou dosud důraz především na znalosti a výsledky snadno měřitelné – tj. známky, které mají podle nich největší vliv na to, na jakou školu se jejich dítě dostane a potažmo na to, jak budou v životě úspěšné (jestli neskončí pod mostem). „Měkké dovednosti“ tady dosud většina vnímá v lepším případě jako „zbytečný luxus“.
Ze strany „systému“ pak stále silně působí prapůvodní nastavení známkování jako nástroje na „umravnění“ dětí a především jejich selekci na ty, které budou šéfovat, na ty které budou pracovat v „ústavech“ a na ty, které budou tzv. „makat“.
No a všichni uvedení do tohoto konceptu tlačí učitele, kteří vlastně plní pouze převažující společenskou poptávku – biflovat a známkovat.
Schody se nikdy nezametou odspodu nahoru. Změnit se musí nejdříve poptávka společnosti.
Ještě bych dodal, že stávající hodnocení u nás (zaměřené primárně na hledání chyb) má velmi destruktivní vliv na sebehodnotu dětí a tím na všechny jejich stávající i budoucí vztahy a vlastně na celý život. Je to jedna z příčin nízkého sebevědomí většiny lidí u nás, ale to už je z jiného soudku…
Nelze než souhlasit. Audio hodnocením zní jako výborný nápad! Ano, problém s rodiči při změně hodnocení je zřejmě ten největší, který je třeba řešit. Ovšem podívejme se na to tak, že pokud školy najdou odvahu změnu udržet, tak naopak další generace rodičů bude již kvalitnější hodnocení vyžadovat. Bohužel podporu v systému od MŠMT zřejmě čekat nelze, tak si jí musí školy vychovat. Napsáno jen s lehkou nadsázkou.
Poslední odstavec jen podtrhuji. Zároveň to je jen velmi těžké měnit v terénu a je třeba, aby na tom pracovali pedagogické fakulty a správnou práci s chybou se učili nový učitelé.