
Víra a náboženství v každé škole
Vánoce jsou ve školách vítaným obdobím volna, kdy je možnost nabrat sil na konec školního pololetí a vykročení do dalšího roku. V dnešní době je také poměrně časté, že se školy snaží za pomoci žáků a rodičů přispívat obecně prospěšným organizacím a předávají dary dětským domovům či humanitárním neziskovkám. To všechno jsou chvályhodné prostředky a někdy i cíle k naplnění ducha Vánoc.
Bohužel, často je to také jediná náplň. Delší a intenzivnější debata a třeba i prožitek křesťanského příběhu Vánoc a jeho hlavní odkaz se často ve školách vyskytuje jen okrajově. Obecně se s obtížnými duchovními a náboženskými tématy žáci nemají možnost ve škole setkat, a pokud k tomu nejsou vedeni v rodině, nedozví se prakticky nic. Nakonec se odkázáním na rodinu a soukromí školy a učitelé často zaštiťují. Není to chyba? Neměla by škola přenášet i tak obtížná celospolečenská témata a přispívat ke zlepšení obecného povědomí a informovanosti o nemateriálních hodnotách?
Zkušenost a pozorování náboženské výchovy a výskytu náboženství v britské škole jsou opět poměrně zajímavá a inspirující. Po formální stránce je náboženství a náboženská výchova obsažena v podobě samostatného předmětu Religion studies, který se snaží žáky informovat a vtáhnout do přemýšlení o duchovním rozměru života, spiritualitě a náboženstvích.
Je jedno, zda je dotyčný muslim, hinduista či křesťan. Všichni ekumenicky vedený předmět navštěvují a mají možnost vyjádřit své postoje a myšlenky. Představit své náboženství ostatním žákům, dozvědět se o tom, jak jiné církve fungují a diskutovat různé pohledy na různé společensko-náboženské problémy.
Ve škole, kde působím, je víra akcentovaným prvkem, a to i přesto, že škola není prezentována jako nábožensky vyhraněná. Poměrně běžnou součástí školních setkání jsou modlitby za trpící lidi, vojáky, či obecné dobro v rodinách. Vše vždy vztaženo k aktuální situaci, činnosti nebo svátku. Jednou za čas přicházejí školení lektoři a mladí kněží, kteří představují poutavou formou biblické příběhy a seznamují děti s vysvětleními a symbolikou, kterou příběhy vypráví. Učí je tak umění dekódovat symboly a nahlédnout za „fasádu“.
Čas Vánoc byl plný takových odkazů. První a druhá třída s předškoláky zahrála asi 45 minut dlouhé divadelní představení o narození Ježíše z Nazaretu. Celá škola se podílela na Carol service, což je komponovaný program o biblickém příběhu, odehrávající se tentokráte v kostele ve spojení se sborovým zpěvem a čtením biblických textů staršími žáky. Vše za přítomnosti rodičů.
V Českých zemích je z historického hlediska takové pojetí náboženských tradic a svátků těžko představitelné. Kromě nedostatku odborníků by škola zřejmě čelila nejrůznějším odmítavým reakcím rodičů. Je to škoda, protože v bouřlivé době plné xenofobního strachu a pomatených reakcí mnoha lidí na dění na Blízkém východě by snaha o upevňování tradičních křesťanských zvyků byla užitečnou školní činností, která by mladým lidem dávala vodítko a ukotvení. Zároveň by byla protiváhou ke konzumnímu pojetí svátků v obchodních domech.
Debatu by měl samozřejmě začít stát jako moudrou reakci na stav ve společnosti a dění v okolním světě. Místo toho se MŠMT a ministr Chládek distancují od projektů, které jsou připraveny akademiky nezávisle na státu. Nijak neusnadňuje činnost neziskovkám jako Člověk v tísni, které se dlouhodobě a sofistikovaně snaží taková témata zdvihat. A bohužel už vůbec nelze očekávat, že by něco takového ministerstvo začalo v nejbližší době připravovat.
Vždyť zakládání kořenů duchovního života u dětí může být považováno za „vymývání mozků“ a zneužívání děti ve jménu nějaké ideologie. Ale je skutečně vztahování se k základům evropské kultury chybou? Neexistuje zde jen reziduum zaseté ideology za 40 let komunismu? Takový stav mnoha diktaturám přijde velmi vhod. Lidé, kteří se nesetkají s duchovním přesahem a nenaučí se s ním žít, jsou mnohem snáze manipulováni a smýkáni jinými lidmi, kteří mají názory ohledně víry jasné a upevněné. To přesně se týká i současné hysterie kolem islámu. Zabránit tomu může jen informovanost, kterou by škola měla vytvářet a Vánoce tak mohly být dobrým startem.
6 Komentáře
Nedávno jsem někde četl Halíkovu charakteristiku vetšiny Čechů jako „nábožensky negramotných“. Tedy neinformovaných, nezkušených, bez možnosti orientovat se v otázkách náboženství nebo víry. Ne tedy, že Češi jsou ateisté – to by byli vědomě a promyšleně proti. To mi připadá výstižné.
Pro takové „negramotné“ lidi je těžko dostupná evropská kulturní tradice, pokud je předávána slovy církevního žargonu. Všemi těmi metaforami, obraty, jejichž význam už dávno nechápou. Ale možná by jim pomohla knížka Nábožesntví pro ateisty od Alaina de Bottona (https://www.kosmas.cz/knihy/160494/nabozenstvi-pro-ateisty/). Vykládá to, co po tisíce let lidé provozují, jako prvky, kterými se ustaluje civilizovaná kultura, ať už za tím Bůh je, nebo není. Myslím si, že první kdo by si ji dnes měli u nás číst, jsou právě učitelé, pokud sami žádnou náboženskou výchovou neprošli. A pokud prošli, možná taky potřebují vidět náboženství jaksi „kulturologicky“, aby rozuměli, čemu jiní nerozumějí.
Jen by bylo potřeba také vidět evropskou kulturní tradici hlouběji, daleko před křesťanství. Mnohé z toho prorůstá navzdory tomu, že křesťanství se snažilo pro sebe urvat kdejaké místo, datum či tradici.
A ještě k tomuhle: Je to škoda, protože v bouřlivé době plné xenofobního strachu a pomatených reakcí mnoha lidí na dění na Blízkém východě by snaha o upevňování tradičních křesťanských zvyků byla užitečnou školní činností, která by mladým lidem dávala vodítko a ukotvení.
Nebude to upevňování jen dalším zdrojem antiislámské xenofobie? Všimněte si, jak vyhulený FXD hlásá pomoc právě jen těm z naší kulturní tradice.
Ano, záleží jakým způsobem je takový výklad pojat a jisté nebezpečí zde je. Otázka to není jednoduchá.
Na druhou stranu nemám pocit, že by moderní křesťanství nějakým způsobem brojilo proti islámu. Naopak se papež František značně snaží veřejně udržovat dobré vztahy. Ukotvením jsem měl především na mysli to vědět z čeho pocházím, chápat to. Což v případě křesťanství logicky vyústí v přijetí a respektování jinakosti, ale také v případě nutnosti k obraně takových hodnot.
Že by zrovna křesťanství respektovalo jinakost? Naopak cítilo nutnost vytáhnout do boje i proti Harry Potterovi!
S programem „Poselství křesťanských svátků“ jsem začala chodit do pardubických škol od roku 1995. Nyní, po dvaceti letech, jsem vedoucí pracoviště, které mj. vytvořilo několik velmi osvědčených modelových programů pro různé věkové stupně, každoročně vyškolíme několik nových lektorů, pravidelně chodíme do základních a někdy i středních škol. Do některých opakovaně, každý rok i do několika nových, a to v rámci královéhradeckého a pardubického kraje, a dalších tří, do kterých zasahuje působnost římskokatolického biskupství v Hradci Králové. Setkáváme se někdy s rozpaky, někdy se strachem, ale po absolvování jednohodinového programu bývá velká spokojenost a pozvání na Velikonoce. Některé školy vyzkoušely „dušičky“, anebo Svatého Václava. Vydali jsme několik příruček pro učitele, uspořádali semináře, vytvořili pomůcky a nové programy, a to za finanční podpory SROP EU a MŠMT. Programy jsme poskytli do dalších krajů a zveřejnili na internetu. Píši to proto, že chci podpořit autora konkrétním příkladem, že obavy z šíření takových programů přibližujících křesťanské tradice nejsou na místě. Zkušenost ze škol, kde tu odvahu našli, máme veskrze pozitivní.
Někdy jsou takové křesťanské (nebo spíše katolické) programy příliš „jednosměrné“. Viz diskuse http://dum.rvp.cz/materialy/bible-a-clovek-21-stoleti.html